Dítě na palubě

08. 08. 2018

Nasedáme do auta. Tedy nenasedáme, ale soukáme se. Máme s sebou totiž všechno. Těsný panelákový byt – vyfouknutý a nacpaný do různých zavazadel – zcela vyplnil interiér našeho vozu. Na střeše vykvetla zahrádka zaplněná skládacími lehátky a kempovacím nábytkem. Náš vůz se dal do pohybu. Tedy vlastně ne vůz, ale Bertík. Auta totiž v těch dávných dobách mívala jména. Otcové je nedostávali automaticky jako bonus v zaměstnání. Jako těšítko za všechny ty od nevidím do nevidím přesčas odpracované hodiny. Na auto se muselo našetřit, a to trvalo většinou déle než těšení na miminko, a tak autíčka dostávala křestní jména jako například Bertík, a pak také příjmení jako třeba Škoda 1 000 MB (rozuměj „tisíc malých bolestí“). Stávala se na léta členy rodiny a někteří tatínkové jim věnovali pozornost, o jaké se maminkám (a potažmo dětem) ani nezdálo. Trávili s nimi a s leštěnkou na plech ve svých garážích dlouhá sobotní odpoledne.

Hrdina dne

Byla to doba, kdy ještě býval motor přístupný obyčejným smrtelníkům. Při poruše tatínek vylovil z kufru nářadí a ponořil se do kouřícího pekla motoru. Neměl totiž mobilní telefon, zavolat mohl jedině z okna a vsadím se, že i kdyby volal dost silně, určitě by nás nepřijel zachránit ani jeden autorizovaný servisní technik s odtahovkou a náhradním vozem, který by nám byl samozřejmě „po celou dobu opravy k dispozici“.

Let úlet

Dnešní děti sedí uvnitř bezpečně připoutané jako kosmonauti připravení k letu. Však to také bude rychlé. Po dálnici a bez výhledu. To my jsme jako malí sedávali nebezpečně. Třeba na zemi na tunelu mezi rodičovskými sedačkami. Jezdili jsme v autě různě nasypaní tak, abychom se nějak poskládali s věcmi. Ve výhledu nám nebránila rychlost, ani stínítka s Mickey Mousem. Do očí nám sice svítilo slunce, ale cestu jsme sledovali bedlivě. Byla to doba, kdy se většina cest realizovala po silnicích druhé třídy, po obyčejných okreskách, takže se nedalo jet moc rychle. Kolem se míhali lidé, povozy, chalupy, obchody se smíšeným zbožím, kopce, řeky, lesy, zvířata… Kdykoli se dalo zastavit a vrátit se zpět k poli makovic, k rozkvetlým kopretinám, zralým jablkům. Ke křížku u cesty. Při průjezdu Prahou jsme počítali kočárky namalované na tramvajích, v Poděbradech nás zdravil Jirka s „kozú“ (jezdecká socha Jiřího z Poděbrad), zastávku v motorestu U devíti křížů předcházely strašidelné historky. To ještě byla doba, kdy se dalo hodiny a dny koukat z okénka. Žádné dálnice obehnané protihlukovými stěnami, které oddělují cestu od světa kolem, takže vůbec netušíte, kde vlastně jste. Mohli jste kdykoli zastavit a vystoupit, aniž jste přitom riskovali život.

Hlava mapa

A ten svět za okénkem byl popsaný v mapách. Pamatuju si, jak krátkozraká máma celé hodiny na sedadle spolujezdce jezdila prstem po osahaných stránkách autoatlasu a hledala cestu. Většinou ale tátovi nestačila včas říct Po čtyřech stech metrech zahněte doleva, takže jsme chvíli jeli nazdařbůh, neomylně na druhou stranu, aniž jsme to zjistili. A když jsme na to přišli, byl čas stavět na čurání a na cigárko. Trochu se ochladit, vynadávat, a pak se zase vrátit zpátky na trasu.

Dvacet minut pauza

A odpočívadlo tehdy vůbec nevypadalo jako odpočívadlo hodné toho jména. Nebylo tu vlastně nic. Ani WC se samočištěním, vůní a hudbou uvnitř, ani barista s kapučínem, ani hračky, pamlsky a volovinky. Jenom zabetonované lavice a stoly, kolem kterých se ve větru vznášel použitý toaletní papír. A taky mámina hliníková piksla plná rituálních prázdninových pokrmů. Vepřové řízky s kysanou okurkou, Vysočina, která přežila všechno (i pád režimu), ořechová bábovka z bílků a turek v termosce. Sedmé nebe.

Čtyřicet stupňů ve stínu

A letní vedro, se kterým jsme byli chtě nechtě pořád v kontaktu, bylo takové nefalšované, čtyřicetistupňové. Rozpalovalo naši pojízdnou plechovku do běla. A my s mokrými kapesníky na hlavě větrali tak, že nám je horký vzduch strhával z hlav a odnášel neznámo kam. Dnes vedro pohltila klimatizace.

Nepřetržitý proud zábavy

Nudu zabíjí tablety připevněné zezadu na rodičovských sedačkách. Hodiny zábavy, na kterou si za padesát let nikdo nevzpomene. To já si pamatuju rodičovské tváře ve zpětném zrcátku. Máma za jízdy rozděluje svačinu. Občas mě táta chytne za kotník. Tak co, písničko? Rodiče tehdy neměli konkurenci. Stačilo udat tón, tichým brumendem předznamenat píseň a my jsme se přidali. To tehdy jsem se je všechny naučila a mám je pořád s sebou. Lidovky, Ježkárny, Krylovky, Semafor… Zpívali jsme, až se hory zelenaly. Pějme píseň dokola. A pak jsme koukali ven, četli nápisy na cedulích a spekulovali, proč se to tady jmenuje Hrob a támhle Hovňousy, Mokropsy a Odřepsy, kdo asi bydlí ve Zlosyni, Vidlákově Lhotě, a proč nás cesta vede do Pekla. A když se setmělo, čutli jsme do prostoru první kop slovního fotbalu. A pak, když bylo ještě houšť, se začaly vynořovat vzpomínky. Zapomenuté příběhy z rodinné historie, které by možná zůstaly rozmazané a nečitelné, nebýt těch dlouhých hodin na cestě. S úplnou tmou přišla nesmrtelnost chroustů a řád Všehomíra.

Noc

Byli jsme na hranicích. Hájili je naštvaní muži, nekompromisní ženy a brutální psi. Jasné uvnitř a vně. Úplná kovbojka. Šacování. Bankovky dobře skryté v zubní pastě. Zdvižené obočí a blahosklonné Jeďte! A exkurz do země, kde to bylo jen o kousíček blíž ke svobodě.

Spolu mimo signál

Pokud si vzpomínám, nezabrousili moji rodiče za celou cestu ani jednou na internet, aby překontrolovali, jestli jim někde něco neuniká. Zato v každém větším městě zastavili, aby tam koupili pohlednici a známky. S mohutným spíláním (kolik to zase bude stát) ji poslali do domoviny, aby ti, na které se letos nedostalo, věděli, jak to tam venku vypadá. Kde nesehnali pohlednice, tam si nás táta naaranžoval, přeměřil expozimetrem, šachoval s foťákem a čekal, až se zas začneme tvářit trochu normálně. Pak nás vycvaknul. Ty diapozitivy dodnes blednou v rodinném archivu, pomalu jako šedá minulost střídaná přepestrou přítomností. Tehdy tam v tom přehřátém předpotopním autě jsme si byli hodiny a hodiny hodně blízko. Neměli jsme skoro nic. Přesto se třesu strachem, že ten, komu nakonec z té cesty nic nezůstane, budou naše klimatizované, zabavené, přepapané děti.  

Naše tipy na letní hraní, při kterých se tříbí mysl, jsou:

• Rychlé hry, které můžete vzít do letadla nebo auta. Obsahují kartičky a hledáte rozdíly nebo třeba cestu z bludiště. 
• Různé karetní hry, které zabaví při krátké přestávce na cestě celou rodinu
• Pro milovníky šachů nebo dámy je praktické magnetické provedení
• Klasikou je hra, kterou hrál v dětství snad každý, a to jsou Lodě
• Hra s letní tématikou jsou oblíbění Vodáci