Opičárny aneb jak vychovat originál

25. 08. 2017

Vypadá to, že  nápodoba je vlastně ten nejjednodušší způsob, jak děti něco naučit. Háček je v tom, že nesmíme dělat věci, které nejsou napodobení hodné. Protože děti se neptají, co z toho, co děláme, si mají (nebo nemají) osvojit. Osvojují si – hlava nehlava, od rána do večera.

Problém je, když nám chuť k napodobování zůstane do dospělého věku, protože, jak říká Reinhard K. Sprenger:„Kdo stále chodí ve šlépějích někoho jiného, nezanechává žádné stopy.“ Děti se po nás opičí, a tak v tom jedeme všichni, pořád dokola.

Možná jsme jako děti byli příliš chváleni, když se nám podařilo něco udělat přesně podle předlohy, a tak v tom pokračujeme. Pravděpodobně jsme byli chváleni víc za výkres, který vypadal úplně stejně jako všech třicet ostatních, než za samostatně, odvážně a potají provedenou nástěnnou malbu na nově vyválečkovanou zeď v kuchyni. Dodnes si dobře pamatuju motiv koně na dveře nakreslený červenou inkoustovou tužkou i výprask, který následoval.

Někdy to dokonce vypadá, jako kdyby měli kopírovači snazší život, jedno jestli to jsou děti nebo dospělí. Tvůrčí hledání totiž stojí spoustu času a nadělá velký nepořádek. Bloudění slepými ulicemi spotřebuje fůru energie, schlamstne hromady materiálu, a někdy nakonec vyjde úplně naprázdno. Za originalitu se nikomu nechce platit, když taková zručná kopie nadělá radosti až až. A tak – než bychom se pustili do vlastních výbojů (výprav a pokusů), zůstáváme v zemi nikoho, která neurazí ani nepotěší.

A to ještě netušíme, že nás odtud právě děti mohu vyvést. Ony totiž mají kromě schopnosti napodobovat ještě další úžasné vlastnosti, které naštěstí často převládnou a zvrátí nepříznivý vývoj událostí. Tak například: Vy, kdo nepracujete s dětmi např. v kroužcích (jako já nebo kolegyně) jste si toho možná nevšimli, ale je to tak: Děti mají přirozenou touhu přivlastňovat si a ihned zpracovávat jakýkoliv zajímavý výtvarný materiál, a to úplně bez ohledu na to, že jim vůbec nikdo neřekl, co a jak s ním mají dělat. To znamená: Chcete-li dosáhnout toho, aby splnily váš záměr, nesmíte jim dát do ruky papír, ani pastelky, natož nůžky, lepidlo nebo modelínu. Čím užší a přesnější váš záměr je – třeba si řeknete, že chcete, aby parta dvou až čtyřletých individualistů nakreslila foxteriéra – tím užší musí být mantinely. Jinými slovy: Obrázek foxteriéra stáhnete na google obrázky a pětadvacetkrát ofotíte. A – máte skoro hotovo. Chce to jen autentický dotek dětské ruky. Třeba přilepit plastikové oči s pohyblivou černou panenkou. Velmi roztomilé. Při troše násilí to bezvadně zvládne i dvouleté děcko. Stačí podepsat a školková šatna je plná psích prefabrikátů, jen jen zaštěkat.

Musím se na tomto místě přiznat, že zřejmě zcela postrádám kopírovací přístup, který jsem zaznamenávám kolem sebe. Vždycky ve mně převládne vzrušení z toho, že jdeme něco nového a neprozkoumaného zkoušet. Dětem dám všechno potřebné k dispozici a svůj záměr jenom mimochodem naznačím. Spotřeba materiálu pak přesahuje všechny meze, výrobků bývá hodně a některé se těžko tematicky zařazují, protože děti zpravidla napadne nějaká mnohem lepší myšlenka než ta moje motivační, a tak ji hned bez ptaní zrealizují. Když se zadaří, bývají tak zaujaté, že se jim nechce domů a rodiče na to hledí se směsí radosti a údivu.

Nedávno měla naše kolegyně Hanka ideu, že si s dětmi najdou prázdné šnečí ulity, voskovkami si je obarví a z plastelíny vymodelují nového hlemýždě. A někdo z dětí vymyslel, že dekorovat šnečí boudu voskovkou je nevýrazné a nepatrné a začal ji zdobit modelínou. Velké plastické puntíky. A to už pak nebylo daleko k tomu udělat šneka s dvojdomkem, vystrčit z domku místo tykadel anténu a vymodelovat šnečí věžák, pak šneka bez boudy a boudu bez šneka… 

Také si vlastně myslím, že je smysluplné, když se dospělým v lesní školce (kde působí naše kolegyně Hanka) neříká učitelé/učitelky, ale průvodci. Je z toho cítit pokora. Trochu to zpochybňuje náš dospělý patent na rozum. Onu představu, že musíme děti stále něco učit. Když se tak na ně dívám, vidím, že se – když mají dost času a prostoru – pořád učí samy. A kolegyně Hanka jako průvodce je většinou poblíž, když je potřeba otevřít zaschlé lepidlo nebo trefit z lesa, když se děti zatoulaly příliš daleko.