Předčasně svobodné děti

31. 01. 2018

„Na začátku života svoboda neexistuje…“, rok a půl stará vzpomínka. Sedím v bývalých stájích v Toulcově dvoře na první přednášce norského waldorfského učitele Godi Kellera. Spíše než pod pojem „přednáška“ si moje paměť jeho vystoupení ukládá do přihrádky „zážitek“. Jeho myšlenky se odtud (a z ohmataného zápisníku) pravidelně vynořují a působí.

Tak tedy jedno po druhém: Na začátku svoboda neexistuje. Prvním a nejdůležitějším úkolem rodičů je dát dítěti jistotu, bezpečný rámec. To je jejich hlavní práce. Nejdůležitějším úkolem dětí je osvobodit se od rodičů. Pro prvních dvacet let života je typická velká polarita mezi svobodou a autoritou.

Být autoritou

Vývoj vztahu dítěte k autoritě má dvě stádia. V prvních letech života, o kterých chci mluvit, si dítě autoritu zvolit nedokáže. Jinými slovy – každý může být v roli toho, kdo má autoritu. Každý je pro dítě vzorem, předobrazem. Autorita v tomto smyslu znamená, že rozhodujeme o věcech, které dítě nemůže samo rozhodnout – co sníst, jak se obléci, jakou si vybrat školu… Abychom dokázali být touto autoritou, musíme si být vědomi toho, že je to nutné. Malé dítě potřebuje dostatek času, aby postupně získalo nezávislost a pochopilo důsledky svého chování. Druhá fáze ve vývoji vztahu k autoritě přichází teprve v období mezi šestým a sedmým rokem, teprve tehdy si dítě začíná volit autoritu samo.

Žít hranice

„O hranicích se nemá mluvit, hranice se mají žít…“, pravdivý výrok, který se ale jen těžko aplikuje v praxi. Řada problémů, které ve výchově máme, souvisí právě s hranicemi. Generace současných rodičů a prarodičů prošla zpravidla výchovou, kde byly hranice nastavené tak úzce a pevně, že nebylo možné se nadechnout, natož udělat krok stranou. Za jejich překročení hrozil trest nejvyšší – odebrání lásky. Děti tak sice „fungovaly“, ale spíše ze strachu. Nezažily bezpodmínečnou lásku a nemohly si vytvořit bazální pocit bezpečí. Do dospělosti je provází zklamání z toho, že jejich potřeby nebyly v dětství respektovány. Tyhle děti vždycky měly a dost často mají dodnes pocit, že si všechno musí odpracovat a zasloužit. Necítí se být přijatelné jen tak, samy o sobě. A pro svoje vlastní děti chtějí – jak jinak –  něco úplně jiného, nejlépe pravý opak.

Neomezené děti

Když pozoruju současné děti, které jsou „předčasně svobodné“, vnímám, že jim opačný extrém nepřinesl ani štěstí, ani klid, o dospělých nemluvě. Svoje věty často uvozují sděleními, která mi přijdou jako vyčtená z nějaké knížky: „Já teď potřebuju…“, říkají a následuje nějaká banální věc, o níž chce dítě – stůj co stůj – samo rozhodnout. Prší a ono si usmyslelo, že dnes vyrazí do deště v plátěných teniskách. Naprosto jistě vím, že chci, aby si vzalo gumáky, protože ho mám ráda a mrzelo by mě, kdyby se nastydlo a bylo nemocné. Nemám žádné pochybnosti a svůj názor dávám srozumitelně a pevně najevo. Jsem tu na místě zodpovědného dospělého. Vzít si do deště tenisky prostě nemá pro nikoho žádné výhody. Moje rozhodnost zpravidla zapůsobí. Dítěti se uleví, že jsem dnes vzala tíhu rozhodnutí na sebe, a poslechne mě. Vypadá to jednoduše, tak kde je problém?

Tíha rozhodování

Problém je v tom, že už mám výchovu tří vlastních dětí za sebou. Včetně všech pochybností a omylů. Už nejsem v roli rodiče, ale na místě náhradníka. Blízké vztahové osoby. A to je velká výhoda, protože mě neochromuje strach, že něco pokazím. Že zvolím reakci, která nebude ta pravá. Nemusím dítě zahrnovat bezpodmínečnou láskou a jsem si úplně jistá, že když tentokrát nevyslyším jeho přání, nijak se proti němu neproviním. Problém je v tomto racionálním nadhledu, kterého jako rodiče někdy nejsme schopni. A právě tato nejistota, stará zranění a nedůvěra ve svou vlastní intuici způsobují, že se ani tyhle děti (které se měly mít o tolik lépe) nemohou cítit bezpečně.

Já jsem já

V období mezi druhým a třetím rokem objevují děti slovo „já“. Nejmenší o sobě nejdřív mluví ve třetí osobě a používají vlastní jméno. Od chvíle, kdy přijdou na to, že „já jsem já“, potřebují se začít oddělovat od dospělých. A za nejlepší způsob, jak vyjádřit, že jsem někdo jiný, považují slovo „ne“. My si to ale často chybně vykládáme, myslíme si, že dítě, které říká „ne“, (se) zlobí. Ve skutečnosti používá „ne“ reflexivně. Vzniká z toho spousta nesmyslných diskusí o ničem. Rodiče trvale vyzařují nejistotu a mají tendenci všechno verbalizovat. Děti jsou ale z toho mluvení unavené. Vypínají se. Mnohem víc než obsah našich sdělení, ve skutečnosti vnímají způsob, jakým mluvíme.

Stručně, jasně, rozhodně

Na závěr banální situace, podobná té s holínkami: Venku je zima. Dítě si nechce obléknout svetr. Rodič se lekne dětského „ne“ (protože neví, že znamená „já jsem někdo jiný než ty“) a začíná vyjednávat: „Nechtěl by sis přece jen vzít ten svetr?“ Proč mluví tímto způsobem?  Chce být demokratický a přeje si, aby se dítě naučilo samostatnému rozhodování. Ale všechno má svůj čas. Godi Keller řešení stejné situace popisuje stručně: „Vyslechneš dítě, (které říká, že nechce svetr) a oblečeš mu svetr (protože je zima a ty jsi zodpovědný za jeho oblečení).“

Úplně jiná situace ale nastává, když dítě venku najde žížalu, která ho fascinuje, a chce ji pozorovat. Potřebuje si k tomu kleknout, takže se s největší pravděpodobností zamaže. Tady je příležitost, dát dítěti svobodu. Udělat si čas a stát s ním u žížalí díry, tak dlouho, jak jen bude potřebovat, nebo dokud se žížala neuráčí zalézt do díry. Tudy vede hranice. To, co můžeme dětem poskytnout, není bezbřehá svoboda, ale bezpečí a čas, aby mohly dozrát.

Jako v letadle

Připustíme-li, že největší váhu ve výchově nemá to, co říkáme, ale to, co děláme, musíme se od dětí obrátit zpět k sobě. Vypadá to, že pokud nebudeme schopni pracovat sami na sobě, nebudeme moc platní ani našim dětem.  Má to vlastně podobnou logiku jako pokyn, který je součástí nudné předstartovní instruktáže v letadle. Vnímám ho jako trefnou metaforu a vždycky mě probere z letargie: „Rodiče nejdřív nasadí dýchací masku sobě, a potom teprve svým dětem…“ Jinými slovy – nemůže zachraňovat, kdo sám není zachráněn.