Začátek školního roku aneb jak propustit děti

30. 09. 2017

Určitě to znáte: Zápřah. Měsíce a týdny, kdy se modlíte, ať už je konečně zralé. Ať už to dítě můžete alespoň na chvíli svěřit do péče někoho jiného. A pak to najednou udeří – září. Stojíte jako opaření před školkou a máte slzy na krajíčku. 

„Maminko neplačte, však my vám ho odpoledne vrátíme…“ Ve školkové šatně stojí zdrcená žena, která tu poprvé nechala svoje dítě. Starý vtip. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy mi také nepřipadal směšný. Bude to skoro čtvrt století, co jsem stála poprvé se svojí dcerou v šatně waldorfské školky. Pamatuju si také, jak mi tehdy někdo říkal, že tuhle alternativu potřebují víc rodiče než děti. Teprve později jsem pochopila, jak to myslel.

Vaše zkušenosti vašemu dítěti nepatří

   Časem mi došlo, že si s sebou životem ze svého dětství táhnu hořké zkušenosti, před nimiž chci svoje dítě za každou cenu ochránit. Vzpomínám si totiž matně, že právě tady se to kdysi nějak pokazilo. Ve školce.

   Nevybavuji si dobrodružství, které jsem tu zažila s prvními kamarády. Žádné běhání po lese, skákání do kaluží, ani válení se v bahně. Žádné sbírání kaštanů, pozorování ptáků, lezení po stromech, ani stopování skřítků. Žádné chování, houpání, zpívání, ani vyprávění pohádek. Žádné plakání, ani tišení. Jenom fungování: Dej ruce za záda! neboli Budeš sedět jako pravítko, narovnaný a strnulý, dokud tě někdo neodčaruje. Dej ruce za hlavu! (vypijeme Vltavu) neboli Lež celé odpoledne bez hnutí a bez pohádky v posteli a odpočívej, i když se k smrti nudíš. Hlídej si záda kamaráda! neboli Seřaď se do dvojic a pochoduj ve dvojstupu jako voják, i když si se zrovna potřeboval proběhnout a toužil pozorovat a hlídat něco jiného než jen záda kamaráda. Pusinky jsou na klíč zamčené! neboli U jídla, v šatně, v ranním kruhu a vůbec nikde se bez dovolení nemluví, i když jsi toho potřeboval tolik sdělit. Tohle dojíš a já na to dohlédnu! neboli Nezajímá mě, že nenávidíš koprovku, je výživná. Velké děti přece nebrečí! neboli To je jedno, že se ještě necítíš být velký, jsi ve školce, takže dospělí rozhodli, že jsi na to velký dost (takže nebreč!).

Vycepované děti, smutní dospělí

   Netvrdím, že jsou tyto zkušenosti univerzální. Pokud jste na vlastní kůži nezažili dlouhodobé nerespektování vlastních potřeb a přání (protože „já nejlíp vím, jak ti je, a co pro tebe bude nejlepší“), ani výchovu, která nastavuje hranice tak úzké, že se v nich skoro nedá nadechnout, máte štěstí a svoje dítě pravděpodobně odevzdáváte do školky radostně – s důvěrou a láskou. Pokud si ale z dětství nesete podobné trauma, máte bytostný strach, že by se něco podobného mohlo opakovat.

  Prarodiče dnešních dětí se často chytají za hlavu, když vidí, jak to s dětmi vedete. Výsledky jejich výchovy se totiž na první pohled jeví jako velký úspěch – vy jste byli jako děti tiší, srovnaní, poslušní (a vyvanulí…). Vyrostli z vás starostliví zodpovědní dospělí, kteří se snaží všechno dělat nejlépe, jak umějí. Má to ale jeden háček – cestou se někam vypařila velká energie. Ta, která nutí děti běhat a křičet. Ta, která hýří barvami. Ta, která v sobě nese vztek i usmíření. Ta, která je pohonnou hmotou pro naše sny a přání.

S důvěrou a láskou

   A do tohoto přicházejí další děti. Nové, nezatížené. Děti, kterým chceme dát svobodu, kterou jsme často sami nezažili, protože tehdy nebyla ve vzduchu. Z osvědčeného tandemu svoboda a odpovědnost pro nás zbyla jen ta odpovědnost. Naše děti by ale měly zažít obě strany téhle mince. Proto hledáme novou rovnováhu. Dodáváme si odvahu a jdeme s těmi novými dětmi do nové školky (jako by se nechumelilo).

  K tomu, abychom to mohli zodpovědně udělat, ale potřebujeme najít tu pravou. Školku, kde najdeme dospělé, kteří se rozhodli, že špatné zkušenosti z našeho dětství nahradí něčím pracnějším, ale lepším. Na místo drilu a strachu přinesou přirozenou autoritu. Sterilní pořádek vymění za smysluplný řád. Dospělé, kteří si neváhají kleknout, aby viděli dětem do očí a slyšeli, co říkají. Takové, kteří se nelekají vší té energie, ale kteří se s ní den za dnem učí bezpečně pracovat. Tak, aby nás všechny nepohltila a nezavalila v nepřehledném chaosu, ani aby se strachy nevypařila. Ale aby nás – správně nasměrovaná – povznesla a obohatila.

  Místa, kde se to dnes děje, existují. Když je dokážete najít a srdcem poznat, jste na nejlepší cestě odevzdat svoje dítě s důvěrou do dobrých rukou. A tenhle první krok budete potom muset ještě mnohokrát zopakovat. Protože – řečeno moudře s Jiřinou Prekopovou – Děti jsou jenom hosté, kteří hledají cestu…