Státní školka, nebo ta lesní? Venku je všechno jednodušší.

26. 10. 2017

Proč byste pro své dítě měli vybrat lesní školku? Určitě vás napadne, že pobyt na čerstvém vzduchu ještě nikdy nikomu neuškodil. To je ale jen velmi zjednodušená představa o odlišnosti lesní školky od běžné státní. Moje srovnání vychází z roční zkušenosti učitelky a průvodkyně tu i tam

Malá celá čísla

Začněme prostými počty: Zatímco ve státní školce jsme měly s kolegyní ve třídě 25 dětí ve věku od 3 do 6 let s tím, že do spojené odpolední třídy chodily na spaní i děti dvouleté, u kterých kromě značných adaptačních potíží projevujících se plačtivostí a nepohodou, vázla i komunikace a základní sebeobsluha včetně používání toalety. Děti ale nesměly mít ani na spinkání plenku, protože přijetí do školky bylo podmíněné onou samostatností, která ale byla v několika případech spíš zbožným přáním rodičů. Takže jsem děti každé odpoledne předávala s rancem počůraného prádla.

Nesplnitelné úkoly

A teď k rozdělení služeb: Je normální praxe, že se učitelky ve třídách překrývají denně pouze na dvě hodiny, během nichž se jde zpravidla na procházku. To znamená, že ráno od 7 do 10 hodin, v době, kdy se koná ranní kruh a dopolední zaměstnání –  je na více než dvacet dětí od 3 do 6 let přítomna jedna učitelka. V legraci někdy říkám, že než jsem tříletým u jednoho stolečku vysvětlila, jak mají držet nůžky, pětiletý chlapec mi o dva stolky dál rozstříhal ubrus. V deset hodin dorazí učitelka na „odpolední“ a jde se ven. Také jsem ale (asi po dobu 3 měsíců) zažila praxi, kdy jsem v deset hodin vystřídala kolegyni a (pokud bylo dětí do 21), šla jsem s nimi ven sama. Protože to bylo v zimě, nemohla jsem je jen tak „vypustit“ na zahradu, aby se při posedávání na pískovišti nenastydly, takže jsme většinu času věnovali nácviku pochodování ve dvojstupu po silnici. Než jsme došli do lesa, byl čas se vrátit. V poledne se třídy spojily a já jsem ve školce zůstala do pěti hodin sama někdy i s dvaceti dětmi ve věku od dvou do šesti let.

Hluboko se skláním před kolegyněmi, které ani po dvaceti letech náročného a málo oceňovaného úsilí na půdě státní školky nerezignovaly a nezapomněly, proč kdysi chtěly tuhle práci dělat. Kromě nich jsem ale potkala i učitelky přetížené, které se snažily si práci co nejvíce usnadnit. Byly vynervované nebo vyhořelé, duševně nepřítomné. Opakovaně jsem se setkávala s dosti autoritativním, nerespektujícím přístupem, který měl vést k zajištění kázně a poslušnosti. Pamatuju si i na kolegyni, které se některé děti vyloženě bály. Myslela jsem si, že tento model učitelky dávno zmizel v propadlišti dějin. Často jsem si říkávala, jestli mě s mým vstřícným empatickým laděním ušlapou dřív děti nebo kolegyně.

Rivalita nebo spolupráce?

V lesní školce je na každý den zapsaných maximálně šestnáct dětí s tím, že jsou přítomni vždy dva průvodci. Když si například představíte situaci, že chcete ráno s dětmi udělat komunitní kruh a některé z nich má problém s adaptací, takže hlasitě pláče, je to v jednom člověku při nejlepší vůli neřešitelné. V lesní školce se jeden z průvodců může takovému dítěti věnovat, zatímco druhý pracuje se skupinou. Člověk tu tím pádem zažívá mnohem méně stresu a většina plánovaných aktivit se ve dvou a s menším počtem dětí zvládne uskutečnit. Na všechno je také více času a atmosféra je mnohem klidnější. Velmi často jsou v lesní školce průvodci v kombinaci žena – muž a děti jsou věkově namíchané. Toto složení vlastně trochu imituje rodinný model. Děti mohou pozorovat, jak dospělí spolupracují a také si po čase začnou pomáhat navzájem.

Ve státní školce jsem často pozorovala spíš rivalitu různého typu: Tebe mají radši, protože jim moc dovolíš, ale máš je nezvládnuté, já tu pak za tebe odvádím výchovnou práci. Podívej, kolik obrázků máme v šatně my! Rodiče si opět stěžovali, že děti přišly z venku špinavé…

Vlastním tempem

Individuální přístup ve státní školce při současném personálním poddimenzování není podle mého názoru téměř možný. Fungování je založené na disciplíně a příliš úzkých hranicích, kterým se musí podřídit i úplně malé, teď už i dvouleté děti, které by se spíš měly ještě batolit doma. Zatímco ve státní školce bývá procházka často otravnou povinností, které se učitelky za deštivého počasí rády vyhnou a nahradí ji sledováním televize, v lesní školce jsem za celý rok nezažila jediný den, kdy by nám počasí zabránilo trávit většinu času venku. Pokud je to možné, jsme v lese, nechodíme ve dvojicích ale ve skupinkách. Tempo určují děti, často se svoláváme, pokud někdo objeví něco zajímavého, co je třeba společně prozkoumat (například pavučinu, ježka, myší díru, krtka, žížalu, stopy srnky nebo divočáka – všechny tyto příklady jsou reálné). Většina důležitých činností neprobíhá nad pracovním listem u stolečku, ale ve skutečné přírodě naživo. Velkou výhodou je, že se v lesní školce počítá s tím, že se děti umažou, že projdou každou louží i blátem, které potkají, a průvodci se tak nemusí stresovat s tím, co odpoledne řeknou rodičům.

Objevit hračky

Ačkoli se na první pohled může zdát, že jsou děti v lesní školce ochuzené o hračky, kterých jsou běžné školky plné, po čase zjistíte, že onen lehký nedostatek, který kontrastuje s přesyceností na druhé straně, člověka nutí aktivovat vlastní potenciál a poradit si s tím, co je.

Ve státní školce jsem několikrát zažila, že děti během „volné hry“ vytahaly všechny hračky a brodily se pak mořem skládanek a stavebnic, se kterými si samy nevěděly rady, ale nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoci (já jsem v té době myla a převlékala pokakané dítě, nebo jsem řešila jinou naléhavou povinnost související se zajištěním základního provozu).

Všechno nebo nic

Absence hraček v lesní školce nás vede k většímu vnímání a využívání všeho, co příroda nabízí. Teď už si například měsíc hrajeme se spadanými listy – lisujeme, otiskujeme, navlékáme girlandy nebo draky, pojmenováváme stromy a děláme listové herbáře, hrabeme, skáčeme do kupek, běháme slalom mezi kopečky, vyhazujeme listí do vzduchu, zahrabáváme se, schováváme v listí věci, děláme si listové masky, tvoříme mandaly… Nemáme sice prolézačky, ale máme stromy, na které se dá lézt, a posedy, ze kterých se můžeme rozhlížet po kraji. Běháme po poli a skáčeme do louží. Modelujeme si z bláta i z písku. Sbíráme houby, učíme se číst stopy, pozorujeme zvířata. Posloucháme hlasy ptáků nebo podzimní vítr ve větvích. Sledujeme mraky, užíváme si bouřku…

Na to, aby člověk mohl tohle zažívat, musí být připravený a naladěný. A to je další důležitá věc. Nesetkala jsem se s tím, že by se v lesních školkách vyskytovali lidé, kteří by svoji práci brali jen jako nepříliš dobře placený způsob obživy. Nedávalo by to totiž smysl.

V lese buď jste nebo nic. S dětmi buď jste nebo nic. Částečná přítomnost, jakou jsem často mohla pozorovat na kolegyních pracujících ve „velkých provozech“, je smutná.

Když se dějí věci

Někdy mám pocit, že v lese se něco důležitého stane každý den. Jen člověk musí poznat, že je to důležité. Na to jsou největšími odborníky děti. Když je vidíte, jaké nadšení v nich dokáže vzbudit každý nalezený kaštan nebo žížala, nemůžete se nepřipojit. A tahle čirá, jednoduchá radost, kterou den za dnem společně zažíváte, je něčím, z čeho pak čerpáte v horších časech. A děti z toho budou brát celý život.

Když na vnímání a prožívání těchto zdánlivě nejobyčejnějších věcí nemáte kapacitu (čas, prostor, sílu, trpělivost), nestane se třeba i celé týdny nic. Neuvidíte jedinou veverku, budete čím dál smutnější a unavenější, pochodovat ve dvojicích oblečeni ve svítivých vestičkách šedou mlhou.

Jiné kompetence   

Na první pohled je ve státních školkách všechno více v pořádku. Naplňují se tu všechny předpisy, například hygienické zázemí je nesrovnatelné. Pracují tu zpravidla už jen kvalifikovaní lidé, kteří dohlížejí na vyplňování pracovních listů a na zvyšování všech možných i nemožných kompetencí. Jejich seznamy působí impozantně, plány a ambice jsou veliké. Ale mě přesto nejvíc dojaly děti v lese jednou takhle v listopadu, kdy jsme se s kolegyní marně pokoušely v psím počasí na jednom větrném místě rozdělat oheň. Teplota klesla k nule a menším dětem zalezl mráz za nehty. Některé začaly plakat a chtěly se hned vrátit. Ale jejich starší kamarádi vymysleli v tu chvíli hru na andělíčky a mávali rukama v listí. Byli svým nápadem tak nadšení a zaujatí, že pro něj získali i ostatní. Ti postupně přestávali brečet, a nakonec při hře na zimu úplně zapomněli. Děti v pravou chvíli osvědčily odolnost, odhodlání, schopnost překonávat překážky a také umění navzájem se podpořit. Něco, co zpočátku vypadalo jako průšvih, se změnilo v unikátní zkušenost. Díky ní jsem si uvědomila, co to tam také každý den jen tak mimochodem v tom lese děláme…