Děti, samostatnost a svoboda

23. 07. 2017

Kdo by si na pláštěnku přilepil hlemýždě a prohlásil by, že teď dělá šnečí autobus? Koho by napadlo volat zprávy skrze topeniště do komína a komunikovat s dobrým duchem kamen? Kdo by uvěřil, že se v domku, který jsme hluboko v lese postavili z mechu a větví, ubytují skřítci? Kdo by zdravil myšku výkřikem do myší díry? Kdo by se pekl s dortem z písku a maloval křídou na chodník, když to všechno zítra spláchne déšť?

Děti zacházejí s věcmi – a se světem vůbec – bez předsudků. To jim umožňuje vidět širokou škálu možností, které my dospělí už vůbec nevnímáme, nebo je míjíme jako slepé ulice.
K tomu, aby děti neztratily chuť zkoušet věci i přes to, že se opakovaně nedaří, aby rozvíjely svoji tvořivost, potřebují svobodu a zároveň pocit bezpečí. Ten jim dávají hranice. Vědí, že jejich svoboda není bezbřehá, ale že je chráněná pozorností a jistotou, kterou jim poskytují rodiče. Aby se děti naučily samostatně a přirozeně pohybovat v našem světě,
potřebují, aby jejich dny získaly strukturu, aby chápaly určitý řád. Někdy se jim ale může zdát, že my dospělí nesledujeme nic jiného. Pro samé časové rozvrhy nemáme čas na to, co je důležité. Neumíme se zastavit, abychom zvedli z cesty ježka, kterému by jinak hrozilo přejetí autem. Jsme nudní a celý náš dospělý svět je složený jen z úkolů a povinností, které musíme stihnout v nějakém velmi omezeném časovém limitu.

Aby děti byly vůbec ochotné se té naší hry zúčastnit, musíme je přesvědčit, že je to zábava – čistit si zuby, oblékat a svlékat pyžamo, mýt si uši a vynášet odpadky. A že to, že to zvládnou samy, znamená, že se trochu přibližují k samostatnosti a nezávislosti, která je doménou nás dospělých. Pak si konečně budou samy moci svobodně vybrat, zda odnesou ježka ze silnice, nebo zda budou první u cíle.