Neztratit nadšení

29. 03. 2018

A pak – velká životní změna. Vstup do školy. Nevzpomínám si na jediný pracovní list. Neuměla jsem číst ani psát. Vím jen, že jsme šli o prázdninách koupit zářivě oranžovou aktovku, na které byl obrázek žlutého traktoru. Vůbec si nevybavuju, proč s traktorem. Genderová korektnost nebo emancipace? Asi se mi líbily ty zářivé barvy. Traktor možná vyjadřoval míru mojí motivace. Mohl tam být i buldozer. Tak jsem se těšila. Že si konečně budu moci všechno sama – přečíst i napsat (napsat víc). Moje nadšení bylo vskutku heroické a neopustilo mě – vlastně dodneška.

Nevím, jak to udělal. Pan učitel s příznačně sudetoněmeckým jménem –  Adolf Heinisch. Klukům ukazoval zlatou Prahu a nás štěbetající holky umlčoval velkým klíčem, kterým nám důrazně poklepával na hlavu. Měl svoje tempo a svou důstojnost. Byl velký, silný, introvert. Kapitán Dlouhá Punčocha. S ním jsme se mohli vydat na moře. Na konci první třídy jsme se vrátili z objevitelské plavby a   uměli jsme všichni – číst a psát. Nebylo vítězů, ani poražených.

O třicet let později na jiné základní škole. První den v první třídě. Mladá ambiciózní učitelka děti pozdraví a řekne: „Tak a teď každý z vás přijde k tabuli a napíše svoje jméno…“ Představuju si, jak by mi bylo, kdybych místo na lodi s naším kapitánem seděla v téhle třídě. Dělá se mi špatně od žaludku. Mám spáchat harakiri, předstoupit před třídu a přiznat, že jsem si myslela, že psát se budeme učit až tady, ve škole? Nebo mám rovnou vyrazit ze třídy, dát se na útěk a už nikdy se nevrátit? (V téhle třídě jsem ale naštěstí neseděla já, ale moje neteř, která uměla psát už ve čtyřech letech, sama od sebe.)

Nedávná vzpomínka. Jedu autobusem a vlastně nechtěně vyslechnu rozhovor: „Ten náš kluk mi dělá starosti. Je teď předškolák. Jejich paní učitelka ve školce je pečlivá, bere tu přípravu na školu vážně. Dokonce dává dětem domácí úkoly. A ten náš poděs u toho odmítá sedět. Nevydrží. Jak jen to s ním bude ve škole? Představte si paní… “ Ani si to nemusím představovat, bohužel to úplně vidím, jak to s ním bude. Jak se to s ním potáhne. Odpor k úkolům, nad nimiž je potřeba vysedávat ještě doma po večerech.

A úplně jiný přístup: Nedávno mi moje kamarádka, která učí v Karlových Varech ve druhé třídě waldorfské základní školy, nadšeně vyprávěla, že některé její děti začínají číst teprve teď, v polovině druhé třídy. „Každý se to prostě naučí, až přijde jeho čas…“, vysvětlovala mi strategii, kterou si může dovolit učitel mimo hromadné vzdělávání. Ve třídě má šestnáct dětí a do práce se těší.

Autor slavné knihy Emoční inteligence Daniel Goleman tvrdí, že připravenost dítěte pro školní docházku závisí na nejzákladnější ze všech znalostí, a sice na znalosti, jak se učit. Goleman vyjmenovává sedm nejdůležitějších aspektů této schopnosti: Dítě by mělo mít sebevědomí, mělo by být přesvědčeno, že když se do něčeho pustí, setká se jeho snaha s úspěchem a dospělí mu v případě potřeby pomohou. Neměla by ho předčasně opustit zvídavost, tedy pocit, že je dobré a zajímavé dovídat se nové věci. Dítě by si mělo uvědomovat vlastní potenciál, mělo by být schopné ovlivňovat dění a jednat vytrvale. Neměla by mu chybět schopnost ovládat se a přizpůsobovat se, spolupracovat a komunikovat s ostatními.

Ani slovo o grafomotorickém výcviku nebo předmatematických dovednostech. To jsou položky, které se snadno zkoumají a hodnotí, proto se jimi ohání kde kdo. Kvůli měřitelným jednotlivostem nám ale to podstatné uniká.  Napjatá atmosféra kolem hledání té správné školy, obavy, že se dítě z kapacitních důvodů nedostane tam, kam bychom chtěli, a přeceňování „zápisu“ může místo těšení a zvědavosti vyvolávat strach ze selhání.

Obavy jsou na místě. Selhat ale v tomto případě nemůže dítě, ale jen my dospělí. Dítě bude připravené, až dozraje. Naším hlavním úkolem je poznat, kdy je ta pravá chvíle, ne dítě urychlovat a vylepšovat. Měli bychom se pokusit vytvořit takové podmínky, abychom v dítěti hned na začátku neudupali ty nejdůležitější kompetence, které bude potřebovat po celý život – chuť učit se a důvěru, že do čehokoli se pustím, to se mi dřív či později podaří. Dítě, které se do školy těší, je dobře připravené. Pokud bude mít navíc (jako já) štěstí na kapitána, vydrží mu tohle ladění na celý život. A to je dar.

Díky němu dnes nejsem stárnoucí, ukřivděná a nezaměstnaná matka tří dětí, které už mě nepotřebují. Byla jsem s dětmi dlouho doma, takže budování kariéry vázlo. Když začal obor, který jsem původně vystudovala, skomírat, našla jsem si práci tam, kam nikdo nechtěl. Začala jsem učit v lesní školce a teď před padesátkou si dálkově dodělávám vzdělání. S přírodní pedagogikou se mi otevřely nové obzory. Učím se úplně nové věci. Musím i za velmi nepříznivých podmínek vydržet s dětmi celý den venku, což někdy nedávají ani mladší ročníky. Tato alternativa navíc často přitahuje výchovně „náročné“ děti, které by měly v systému státního školství problémy. Je to boj. Ale – už od první třídy –  jsem zvyklá přijímat výzvy. Prostě, jak kdysi na stránkách Marianne pregnantně zformuloval jeden prastarý pán svůj recept na dlouhověkost: „Nepřestat začínat a nezačít přestávat.“